Vlhkost z koupelny se šíří bytem nenápadně. Nejdřív se mlží okna v ložnici, pak se objeví černé mapy na zdi za skříní a nakonec začne odpadávat malba v chodbě. Příčina bývá jediná: použitý vzduch s vysokým obsahem vodní páry nemá kam odejít, tak si hledá cestu netěsnostmi a difuzí přes stěny. Řešení přitom nezačíná u odvlhčovače, ale u uspořádání prostoru a u toho, co patří do vlhké zóny, protože špatně navržená dispozice dokáže pokazit i sebelepší ventilaci.

Základem je oddělit mokrou část od suché. Sprchový kout, vana a umyvadlo mají být pokud možno v jedné části místnosti, ideálně u stěny, která sousedí s venkovním pláštěm budovy nebo s instalační šachtou. Dveře do koupelny držte zavřené, jinak se pára tahá přímo do předsíně a dál do obytných místností. Pod dveřmi nechte mezeru alespoň dva centimetry, aby vzduch mohl proudit ven, ale ne do bytu – odtah musí být silnější než přítok. Pokud je koupelna bez okna, je nucené větrání jediná spolehlivá cesta.

Odtahový ventilátor patří co nejblíž ke zdroji páry, tedy nad sprchu nebo na protilehlou stěnu, aby vzduch prošel celým prostorem. Výkon volte podle objemu místnosti – orientačně alespoň trojnásobek kubatury za hodinu. Ventilátor s doběhem a vlhkostním čidlem udrží chod i po sprchování, kdy je páry nejvíc. Potrubí veďte krátce a bez zbytečných kolen, ideálně s přímým vývodem do fasády nebo do stoupačky. Zpětná klapka zabrání, aby se vzduch vracel zpět.

Samotné odsávání ale nestačí, pokud voda zůstává na površích. Po koupeli stáhněte stěrkou vodu ze stěn sprchového koutu, utřete podlahu a nechte dveře i závěs otevřené, dokud prostor neproschne. Pravidelně kontrolujte spáry a silikon, protože netěsnostmi proniká vlhkost do konstrukce, odkud se šíří do okolních místností. Pokud se problém vrací, hledejte příčinu v dispozici a ve způsobu větrání, ne v barvě na zdi.